Vývoj marvelovek začal odrážet zákonitosti světa svých postav. I když se komiksoví superhrdinové vyvíjejí v rámci svých příběhů, v kontextu celkové tvorby zůstávají stejní. Iron Man zůstává namyšleným miliardářem, Thor arogantním bohem, Spider-Man osamělým neurotikem, který asi nikdy nebude šťastný…jsou tu určité vzorce chování a výzev, díky nimž je fanoušci komiksů poznávají a milují. A ať je autor v jakékoli sérii posune sebevíc, nakonec se dočkají restartu, alternativní reality nebo jen zásahu jiného autora, který je vrhne zpět a změní je v tutéž postavu, jakou byli na začátku. Fanoušci komiksových superhrdinů tak mají postaráno o určitou bezpečnou zónu, jistotu, že jejich svět se nebude měnit nijak zásadně moc
Oproti tomu filmové marvelovky ve svých prvních fázích umožňovaly svým postavám růst, což bylo vidět zejména na Iron Manovi a Captainu Americovi. Ti se vyvíjeli ve vzájemné paralele – zatímco věčně rebelující Iron Man pochopil důležitost systému a stal se jeho tváří, Captain naopak důvěru ztrácel a začal se více spoléhat na život mimo kontrolu. V zatím poslední fázi ale začalo studio Marvel přistupovat na používání oné bezpečné zóny, a konzervovat své postavy ve stále se opakující sérii vzorců a vývojových modelů. Ať už je to Thor, který se v každém dalším filmu učil nebýt arogantní, nebo právě doktor Strange, jenž se v každém dalším filmu učí nebýt egoistou, nebo Peter Quill, jenž se stále učí nebýt přerostlým puberťákem, všichni tři nás v každém dalším filmu přesvědčují o tom, že celá předchozí lekce přišla vniveč.
V souvislosti s tím se u marvelovském světě objevuje další pojistka, jak postavy udržovat neměnné – koncept mnohovesmíru. Každá z postav má svůj identický protiklad v paralelním vesmíru, takže i když některá z nich zemře, fanoušci nebudou smutní dlouho. Zkrátka se vytáhne záloha z jiné reality, a to v momentě, kdy postava začne až podezřele moc růst, nebo nedejbože dospívat. Stalo se to Lokimu, jenž se vyvinul v pozitivní postavu, a tak byl zabit a nahrazen dvojníkem z časů, kdy nebyl tak sympatický. Stalo se to spider-Manovi, jehož identita byla veřejným tajemstvím a ve svém superhrdinství už nebyl osamělý. Pár hrátek z časovou kontinuitou jej ale vrátilo na startovní čáru.
Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství je filmem, na němž se podepsaly obě pojistky. V první řadě uvádí do děje dvě stálé postavy, zakonzervované ve stejné sérii vývojových modelů. Doktor Strange je stále tvrdohlavým sólistou, který s bohorovnou arogancí dělá to, co on sám považuje za nejlepší. Wanda alias Scarlett Witch podstupuje stejný vývojový model, jako v každém díle, kde se objeví, od Age of Ultron po WandaVision – zezačátku udělá špatnou věc, v klíčové fázi příběhu si to uvědomí a pak se to v záchvatu sebelítosti snaží napravit. Tolik k práci s postavami, kterou v Mnohovesmíru šílenství uvidíme, s užitím samotného mnohovesmíru to není o moc lepší.
Koncept fungoval jako dobré ozvláštnění v případě Spider-Mana: Bez domova, který jej využil pro možnost crossoveru mezi různými filmovými sériemi. Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství ale k celému pojmu přistupuje mnohem primitivněji. V každém vesmíru jsou titíž Strange a Christine, kteří mají stejně rozvrácený vztah. Kromě toho, že to v soustavě vesmírů s nekonečnými vývojovými možnostmi nedává moc smysl, je to znamení, že Marvel má postavy zálohované dokonale.
Naštěstí dokáže Marvel od těchto smutných faktů odvést pozornost angažováním známého tvůrce s výrazným autorským rukopisem. Sam Raimi proslul jako tvůrce hororů, dokázal ale, že svůj režijní talent dokáže přizpůsobit jakémukoliv žánru. Vzhledem k tomu, že k jeho portfoliu patří i jisté úspěšné superhrdinské filmy, dává smysl, že pro komiksovku s hororovým přesahem je ideální volbou. Talent a nadšení pro horor jsou na filmu vidět a dělají mu dobrou službu. Pomocí osvědčené práce se střihem, kamerou, close-upy a lekačkami se mu daří udělat z jedné ze stálých marvelovských hrdinek celkem děsivou hororovou postavu. Zároveň uplatňuje smysl pro černý humor a nedrží se zpátky, když nechává postavy brutálně umírat. V Marvelu natočili zábavný kousek pro fanoušky Evil Dead nebo Stáhni mě do pekla, a dovolili autorům blbnout se svými postavami.
Je to krvavé, je to zábavné, hororové scény jsou děsivé. A dokonale bezpečné, protože každá postava může zemřít a být nahrazena dvojníkem z jiné reality. Tvůrci pod Raimiho vedením vytvořili zábavný superhrdinský horor, kde se může stát naprosto cokoli, a také se tam toho stane dost. Je fajn sledovat, jak Raimi zachází s ikonickými superhrdiny jako s postavami svého libovolného hororu. Bohužel ale není tak fajn vědomí, že cokoli se tam stane, může nám to být úplně jedno. Zvláštností Doktora Strange v mnohovesmíru šílenství je ta zvláštní dvojakost. Je to pekelně zábavný film, ale s postavami, které jsou stále stejné a navíc nahraditelné.
Zhrnutie
Marvel nechal Sama Raimiho vypustit své vnitřní hororové zvíře a pohrát si s komiksovými postavami tak, jak by se líbilo fandovi Raimiho raných hororů. Bohužel nám radost kazí fakt, že Marvel pomocí konceptu multiverza hraje dost na jistotu. Vytvořil si totiž restartovací tlačítko, jímž vzal sobě strach z nežádaných změn a nám napětí z dalšího vývoje.