Doom Patrol : Cesta (za sebepoznáním) je cíl

Superhrdinové mnohdy čelí vlastním psychologickým problémům stejně obtížně jako padouchům a samotná dvojí identita bývá často pojímána jako forma psychoterapie, zatímco superschopnosti představují psychologický problém.  Doom Patrol v tomto ohledu už na komiksových stránkách zacházela zřejmě nejdál. Komiksová série představila skupinu vyvrhelů, jejichž schopnosti byly více postižením než výhodou, a tak mezi zachraňováním světa pořádali skupinová terapeutická sezení. Netradiční tým od DC svou myšlenkou předběhl legendární marvelovské X-Meny, a dokonce panuje podezření, že Stan Lee při tvorbě týmu hrdinských mutantů sprostě vykradl právě Doom Patrol. Skutečný říz dostala série až v osmdesátých letech, kdy začal sérii psát Grant Morrison, jenž dodal příběhu surrealistický ráz. Právě z jeho pojetí těží televizní seriál, volně provázaný se sérií Titans.

Ústřední tým v něm tvoří Cliff Steel (Brendan Fraser), automobilový závodník, jehož mozek byl po fatální autonechodě přemístěn do nemotorného robotického těla (jež hraje Riley Shanahan), kdysi slavná herečka Rita Farr (April Bowby), jejíž tělo po styku s neznámou látkou ztrácí pevnou konzistenci, Larry Trainor (Matt Bomer), pilot, který se během zkušebního letu střetne s podivným zářením a stane se radioaktivním, permanentně obvázaným hostitelem mimozemské entity (Matthew Zuk), a Crazy Jane (Diane Guerrero), žena s mnohačetnou poruchou osobnosti, přičemž každá z jejích identit (spousta dalších hereček) má svou vlastní superschopnost.

Ti všichni najdou útočiště u tajemného invalidního milionáře, vědce a vysloužilého dobrodruha Nilese Cauldera, přezdívaného Chief (Timothy Dalton). Od druhé epizody tým rozšíří zkušený superhrdina Cyborg (Joivan Wade), napůl člověk, napůl stroj, jehož funkčnost je zcela závislá na jeho otci/vědci. Jednoho dne je Chief unesen padouchem jménem Mr. Nobody (Alan Tudyk), jenž má zřejmě moc existovat mimo příběh. Aby ho hrdinové mohli najít a zachránit, musí se nejprve vyrovnat s vlastními individuálními traumaty a najít cestu jak sami k sobě, tak jeden k druhému.

Protože je to podmínka pro záchranu dne, můžeme si být jisti, že nás čeká hodně vztahových i introspektivních linií. Zpočátku to opravdu vypadá, že hlavní zastřešující motiv bude formování týmu za účelem záchrany Chiefa, zatímco vedlejsím motivem se stane duševní trýzeň jednotlivých postav. Opak je ale pravdou. Zastřešujícím motivem vyprávění je právě ten vnitřní boj jednotlivých postav a způsob, jak se přelévá do konfliktů mezi členy týmu. Doom Patrol totiž vůbec není superhrdinský příběh, ale regulérní psychologické drama o přijetí sebe sama, které se čirou náhodou odehrává v superhrdinském světě, a ona nadpřirozená stránka jejich povahy je v podstatě jen doplněk k naprosto lidským problémům.

Cliff se nemusí vyrovnat ani tak s tím, že je nic necítící robot, ale s vlastním sebepohrdáním a faktem, že zmeškal šanci být dobrým otcem a manželem. Ritino věčně se roztékající tělo drží pevnou formu jen, když je psychicky vyrovnaná, což závisí na tom, jak vzpomíná na minulost obletované, ale sobecké a bezohledné hvězdy, která dělala pro svou kariéru hodně ošklivé věci. Larry musí přijmout nejen éterického mimozemšťana, jenž s ním sdílí tělo, ale také svou sexuální orientaci. Cyborg se snaží najít způsob, jak se osamostatnit od otcova vlivu a zároveň k němu najít důvěru. Problémy Crazy Jane pramení z jedné z nejhorších věcí, co se může stát dítěti. Dostáváme tak epizody, které jsou věnovány jedné postavě a tomu, jak její problém ovlivní ostatní. Postavy se ke svým traumatům v průběhu seriálu vracejí, přičemž je v některých epizodách řeší samostatně a v některých v interakci s ostatními. Ať už ty interakce dopadnou dobře (Cliffova cesta Janeinou spletitou myslí) nebo špatně (střetnutí s Kultem Nenapsané knihy), je to vždy posun k jejich sebepoznání. V každém případě k tomu vždy potřebují impuls zvenčí.

Epizody jsou vždy rámovány střety s totálně bizarními padouchy, jako jsou obtloustlý žoldák, jenž pojídá vousy svých obětí a získává tak s nimi telepatické pouto, nacistický vědec, uvězněný ve stroji, Decreator, opak Boha, který ničí svět, šváb-kazatel, pomstychtivý potkan a tak dále. Epizodní padouši sami o sobě nejsou důležití, jsou pouze katalyzátory k tomu, aby se hrdinové začali sebezpytovat. Proto se zdá, že se děj na chvíli zpomalí ve prospěch poznávání hrdinů, střet s padouchy je tu ale právě proto.

To platí ve větším měřítku i pro hlavního padoucha, Mr. Nobodyho. Jeho hlavní superschopností je uvědomovat si, že je ve fikčním médiu, žít mimo něj a ovlivňovat jeho výstavbu. Pokud jste si mysleli, že Deadpoolova sebeuvědomělost je ve filmech využita na maximum, Doom Patrol má pro vás hodně velký upgrade. Zpočátku se zdá, že Nobodyho schopnosti z něj dělají „pouze“ téměř neporazitelného zloducha, ale ve skutečnosti mají mnohem komplexnější a klíčovější funkci. Jestliže epizodní padouši spouštějí jednotlivé terapeutické kroky pro hlavní postavy, Nobody v podstatě řídí celou jejich terapii. Zastupuje roli vypravěče, který nešťastné hrdiny vytrhne z jejich letargie a posílá je na jednu sebepoznávací misi za druhou. Protože psychoterapie sama o sobě není nikdy příjemná, používá seriál vypravěče jako padoucha a vytahování/zesilování stinných stránek postav pojímá jako překážky k tomu, aby se hrdinové přiblížili záchraně Chiefa. Je to většinou on, kdo posouvá děj dopředu, a když se příběh zasekne na místě, neváhá využít svých schopností k přepsání historie fikčního světa.

Překážky kladené Mr. Nobodym představují jejich boj s vlastními lidskými chybami. Překážku k přijmutí jejich nadpřirozené stránky zastupuje Úřad normálnosti, vládní organizace potírající vše nadpřirozené, proti které stojí jako zrcadlový odraz Danny, živá ulice, jež naopak představuje domov pro všechny, kteří se nějak vymykají normě.. Konflikt Úřadu a Dannyho jakoby odrážel boj hlavních postav o přijetí vlastní nenormálnosti, což je jedno z klíčových témat seriálu.

Doom Patrol je obecně interpretačně hodně otevřený seriál, kde se dá různá symbolika a skryté významy hledat dost dlouho. Netradiční výstavba série může působit dvojsečně; pokud čekáte víceméně klasickou superhrdinskou látku, kde je boj s padouchy primární, čeká vás zklamání v podobě věčně oddalovaného střetu. O dost lepší to bude, pokud přistoupíte na hru seriálu, v němž dominantní roli hraje právě to, co se odehrává mezi jednotlivými body takového příběhu.

 

Filip Šula

Práce filmového nerda nikdy nekončí. Bohudík.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Solve : *
18 + 7 =