Ježek Sonic 2 – Když celek není celek

Druhý díl úspěšné videoherní adaptace zachycuje superrychlého animovaného mimozemšťana, snažícího se zastoupit ve svém novém domově roli superhrdiny. K jejímu naplnění mu však chybí zodpovědnost a rozvaha. Zároveň se z planety hub vrací Sonicův nepřítel doktor Robotnik (Jim Carrey), jenž získává nového spojence v drsňácké mimozemské ježuře Knucklesovi (Idris Elba). Sonic na ně ale také nebude sám.

Můžete očekávat smršť popkulturních narážek, dětem přístupný humor a tradičně skvělého Jima Carreyho. Podobně jako ve všech svých komediích Carrey nehraje danou postavu, ale přetváří ji v jinou verzi Jima Carreyho. Podobně jako v jedničce jsou jeho scény tím nejlepším z celého filmu. Podobně jako jednička, i dvojka je především film o přátelství a hledání svého místa na světě. Podobně jako u spousty jiných druhých dílů, i tento je hlavně rozvíjením šablon prvního dílu, jen s tendencí zesilovat některé motivy. Pokud v prvním filmu cestovaly dvě postavy Amerikou, v druhém filmu cestuje několik postav po světě. Jestli v prvním filmu hrál roli zdroj energie, jímž chtěl padouch upevnit moc, druhý díl nechává postavy hledat artefakt, propůjčující svému vlastníkovi status všemocné vesmírné entity. Bylo-li vyprávění prvního filmu rozkouskované a epizodické, bude vyprávění dvojky ještě rozkouskovanější a epizodičtější. A ano, je to možné.

První film stavěl na přímočarém motivu cesty, která rozvíjela paralelu dvou osamělých protihráčů. Zatímco Robotnik pronásledoval Sonica napříč Amerikou, oba přitom odhalovali svou osamělost a potřebu najít spojence, každý k tomu ale zaujímal jiný postoj. Druhý díl přeskakuje do fáze, kdy oba potřebné společníky získají, jejich přístup však zůstává stejný a oba se vyvíjejí stejným způsobem. Motiv, se kterým Ježek Sonic 2 pracuje, je uchopení odpovědnosti a schopnost práce v týmu, a podobně jako první film jej rozvíjí díky putování postav, tentokrát globálnější a ve větším počtu.

Tvůrci ale přitvrdili na epizodičnosti svého filmu, díky čemuž je vyprávění rozkouskováno na několik samostatných epizod. Přitom zvolili ten model členitosti, kdy jednotlivé epizody představují odbočky, zdržující postavy od cíle. Navíc jsou od sebe spíše odděleny oslími můstky, než aby plynule navazovala jedna na druhou.

To má za následek, že Sonic 2 vypadá každých deset minut jako zcela jiný film. Chvíli je to superhrdinské drama, chvíli svatební komedie, jindy dobrodružná honba za pokladem, kaiju film, buddy komedie, týmovka…Sonic 2 se snaží spojit populární vyprávěcí vzorce do jednoho celku, bohužel se mu příliš nedaří ten celek. Spojení vzorců a subžánrů totiž nepůsobí jako funkční syntéza, ale jako řetěz epizod, které se věnují jednotlivým vzorcům nezávisle na ostatních.

Každá z těchto epizod představuje vlastní uzavřený celek se začátkem, prostředkem a koncem. To vyvrcholí ad absurdum během svatební sekvence na Havaji, kde se náhle děj změní na úplně jiné vyprávění se zcela jinými protagonisty a cíli a působí to bezmála jako úplně samostatný film ve filmu, jehož postavy během cca čtvrt hodiny projdou nezbytným vývojem, krizí i katarzí, a jakmile tato sekvence skončí tak, jak by mohl skončit zcela samostatný film, vrátí se vyprávění opět k dobrodružství mimozemského ježka.

Film je o to větší chaos, protože některé epizody naznačí určitý motiv, u kterého to vypadá, že s ním bude vyprávění dále pracovat, ale nestane se tak. Vyprávění se k něčemu vůbec nevrací a k něčemu se vrací bez potřebného vývoje. Film se zkrátka ve svém vlastním chaotickém vyprávění trochu topí. Je zábavné ten chaos sledovat, bavit se nad uplatňováním různých žánrových vzorců a způsobem, jak postavy fungují ve všech různorodých polohách, které jim vyprávění připravuje. Je méně zábavné hledat ve filmu ucelenost a marně hledat stopy opuštěných motivů.