Jean-Jacques Sempé – Marcelín Pivoňka

Když zavzpomínám na dobu, kdy jsem se začal setkávat s komiksy, tak mě kromě v Čechách obligátního Čtyřlístku formovaly další dva tituly: Želvy Ninja, které vycházely sešitově na stánku a sem tam se mi dostaly do rukou, a cyklus Malý Mikuláš, veleslavné dílo René Goscinnyho a kreslíře Sempého, jež jsem kdysi našel v dědově knihovně.

Mikuláše nešlo nemít rád a v tom dětském věku to byl ideální kamarád na propršená odpoledne na dědečkově chalupě. Že podobné kouzlo naleznu v dalším Sempého díle, které se mi dostalo do rukou o víc jak 20 let později, jsem nečekal.

Marcelín Pivoňka vypadá v podstatě jako normální hoch. Akorát se mu sem tam stane taková nemilá věc. Bez zjevné příčiny zrudne. Někdy více, někdy míň a někdy, kdy by zrudnout bylo logické, naopak nezčervená. Toto zjevné postižení ho od ostatních nejen odlišuje, ale především odcizuje. Alespoň do doby než se do sousedství přistěhuje René Myšička. Chlapec, který aniž by měl rýmu, pořád kýchá. A tak se dva hoši s jedinečnými neduhy stanou kamarády a začnou trávit čas spolu.

Hrají spolu na schovávanou, závodí a navzájem si pomáhají. René Marcelínovi s jeho sportovním rozvojem, Marcelín zase povzbuzuje Reného v jeho hře na housle. A jeden se červená a druhý u toho všeho pšíká, ale ani jednomu z nich to nevadí, protože jsou nerozluční kamarádi. Dokud se René neodstěhuje.

Hořkosladký příběh se věnuje křehkému dětskému přátelství, které poznalo mnoho z nás. A které, jak asi my nešťastní také víme, málokdy vydrží. Přesto král nostalgie svoje dojemné vyprávění dotáhne do šťastného konce, nad kterým se musí rozplývat i člověk s velice zatvrzelým srdcem. Sempé svým vyprávěním nastavuje zrcadlo hořkosti dospělého života a ukazuje, jak krásné by to mohlo být, kdybychom v sobě to vnitřní dítě nezabili. Dělá to přirozeně, tak, že se člověku nad stránkami skutečně zasteskne po lehkosti dětských let.

Jak je u Sempého zvykem, neplýtvá slovy. K vyprávění mu stačí věta, či dvě (někdy samozřejmě potřebuje trochu víc) a většinou celostránková kresba. Každá z těch stránek skrývá buďto svou dávku roztomilosti, nebo krásný vizuální vtípek. Popřípadě obojí. Taková hra na schovávanou, kdy schovaný René ohlašuje svou přítomnost hlasitým „pšík“, nebo ze své schovky rudě září Marcelín, je vskutku kouzelná záležitost.

Podobně úsporná jako Sempého vyprávění je také jeho ilustrace, u níž v sobě nezapře karikaturistu. Kdo ji zná, ví, o čem mluvím. Pár tahů tužkou a trocha vodovky a Sempé přesto vytvoří kresbu s přehlednou scénou a zároveň okamžitě rozpoznatelnou osobitostí. Oboje svázané dohromady tvoří dílo, jež vezme čtenáře na cestu nostalgie, plnou jímavého rozjímání nad dětstvím a zahloubáním nad tím, zdali svůj dospělý život o něco neokrádáme.

A tak i přes zdánlivou jednoduchost Sempé přivedl na svět komplexní malé velké dílo. Takové, nad nímž se citlivý čtenář rozplývá, které můžete číst třeba s dětmi, a na jehož pár stránkách Sempé vypráví příběh jednoho přátelství takovým způsobem, jakým to nedokážou ani mnohasetstránkové romány.

Děkujeme nakladatelství Baobab za recenzní výtisk.

• Nakladatelství: Baobab
• Počet stránek: 128
• Vazba: brožovaná
• Rozměr: 300 x 220 mm
• Jazyk: český
• Překlad: Tereza Horváthová
• Rok vydání: 2018