Noví mutanti – Hororová tečka za X-Meny

Na tento film se čekalo dlouho. Nikdo už pořádně nevěřil, že ho uvidíme a když už, tak panovali pochybnosti o tom, co za film nás čeká. O finální verzi kolovaly čím dál strašidelnější verze – že je film obroušený o hororový rámec, že nakonec nebude provázaný s x-menovským univerzem, že pokud film uvidíme, bude to spíš na VOD než v kině, a že to celkově bude příšerný film. Naštěstí se nic z toho nepotvrdilo.

Noví mutanti končí celou x-menovskou sérii způsobem, jaký sérii proslavil. Žánrovým uhnutím ze zavedených superhrdinských vzorců a důrazem na osobní rovinu, která plyne přímo z žánrového zařazení do psychologického hororu. Zároveň je na filmu vidět, že se dost stříhalo, a to mu paradoxně dodalo dost svéráznou poetiku.

Film se soustředí na partu teenagerů, kteří nedávno objevili své destruktivní schopnosti a pro vlastní dobro jsou drženi v podivně izolovaném ústavu. Ve chvíli, kdy je do ústavu přijata čerstvě osiřelá mutantka Dani (Blu Hunt), se začnou dít mnohem divnější věci, než na co jsou i nadpřirozenými schopnostmi nadaní teenageři zvyklí.

X-menovské filmy se málokdy bály udělat své vyprávění jinak, než tomu bylo zvykem u dosavadních superhrdinských franšíz. První filmy přinesly do žánru civilnost a společenskou rovinu, v posledních letech srovnaly krok cílením na dospělejšího, krvi uvyklejšího diváka. Noví mutanti jsou žánrově posunuti do psychologického hororu, díky čemuž může film s osobní rovinou postav pracovat trochu jinak než dosud. První x-menovské filmy se zaměřovaly na alegorii mutantů coby nejrůznějších typů společenských menšin, a schopnosti jako takové reprezentovaly především odlišnost. Společenský odpor k superschopnostem byl přitom prezentován jako iracionální strach. Noví mutanti pracují jako správný psychologický horor především s temnou minulostí postav. Čili už to není „Mám superschopnosti, takže jsem zrůda,“ ale „Moje superschopnosti ublížily lidem, takže jsem zrůda.“

Jako v předešlých x-menovských filmech (a klasicky vyprávěných hollywoodských filmech celkově) i zde musí hrdinové překonat svá traumata a spojit se do velkolepé závěrečné bitvy. Superhrdinské bitky jsou nahrazeny hororovými epizodami. Ty v podstatě odpovídají současným moderním hororům, kdy film chvíli buduje napětí z neviděného, aby vystrašil postavu a diváka digitálním bubákem. Jakmile je strašidlo před kamerou v plné kráse, sází se především na vizuální odpornost a fyzické zohavení, protože epizody především připomínají hrdinům jejich traumata. Ta navíc fungují jako spojující prvek pro nezbytně rozdílné postavy, a jejich připomínání/zatajování řídí dynamiku vzájemných vztahů.

V tomto ohledu jsou Noví mutanti perfektním spojením superhrdinské týmovky a hororu. Pro horor funguje obvykle užívaný prvek rozdělení postav a strašení je po jednom, přičemž skutečně v bezpečí jsou hrdinové až pohromadě. Totéž funguje pro x-menovský příběh, kdy postavy vítězí, začnou-li fungovat jako tým a podléhají nadpřirozené hrozbě hlavně ve chvíli, kdy jsou sami.

Hororové epizody ale nejsou tím jediným, co Nové mutanty odlišuje od zbytku série. Cíleně se vyhraňuji proti předešlým filmům i dalšími ustavujícími prvky. Ústav, kde jsou mutanti drženi, je určitou variací na Xavierovu školu pro nadanou mládež, oproti ní je ale nejen řidčeji zabydlená, ale také o něco špinavější, drsnější, obklopena silovým polem a vybavená hřbitovem a silovým polem, držícím všechny uvnitř. Celkově vyznačuje dost znepokojivých prvků, z nichž některé nejsou vždy vysvětleny. Což nepůsobí vždy dobře.

Film místy vypadá, jako by se v něm trochu moc stříhalo. V ději se objevují věci, které by v budoucnu mohly mít ve filmu význam, ale film se k nim už nevrátí. Ať už je to něco, co je součástí ústavu, část vzpomínky nebo něco hluboce znepokojivého, co o své minulosti pronese jedna z postav. Snímku to dodává jistou svéráznou poetiku. Tyto elipsy pomáhají vytvořit zvláštní fikční svět, plné skryté bolesti a špíny. Jsou zde věci, na které postavy nechtějí myslet a o nichž nechtějí nic vědět, stejně tak se potýkají samy s věcmi, o nichž nechtějí mluvit. Tato zvláštní mlčenlivost se stává součástí postav a výrazu filmu, i když stále musíme myslet na to, že se může jednat o chybu. Je to vlastně perfektní příklad toho, když se zajímavý prvek filmu zrodí z nedokonalosti.