Voyagers – Vesmírná mise : Pán vesmírných much

Jak už to tak občas ve sci-fi filmech bývá, s životem na Zemi to nemá úplně budoucnost a lidstvo se musí pomalu přesídlit na jinou planetu. Za tímto účelem je „vypěstováno“ třicet dětí, jež se od útlého věku cvičí v astronautice a a které podniknou pouť na svět tak vzdálený, že na něm prakticky přistanou jejich uměle vypěstovaná vnoučata. S náctiletou posádkou letí také její vychovatel Richard (Colin Farrell), jenž ji chce postupně během cesty dovést k dospělosti a samostatnosti, kterou bude potřeba vštípit dalším generacím. Samozřejmě, jak to také ve sci-fi filmech často bývá, nic nejde podle plánu.

Naturalismus brzy zvítězí nad chladnou kalkulací vesmírného programu, což zajímavě vystihuje vizuální stránka filmu. Až sterilně čistý obraz doplňuje čistý a strohý interiér vesmírné lodi, situovaný do bílých či světle modrých barev a zaplněný mladými, hezkými a upravenými lidmi. Ti jsou následkem společenské odtrženosti a soustředění se na misi zpočátku chladní nevýbojní. Jakmile nastolený pořádek získá první trhliny a mladí astronauté se začnou bouřit proti systému, vejde jejich čím dál animálnější a chaotičtější chování do kontrastu s chladným a přesným prostředím. Potud to vypadá zajímavě, jenže pak zajdou Voyagers do interpretace jednoho známého románu.

Co následuje po prvním vážném zvratu, se dá prakticky popsat jako Pán much ve vesmíru. Film přejímá nejen celkovou situaci, ale také typy postav a klíčové zvraty známého románu. Film je v podstatě relativně povrchní studií vývoje společnosti. Ukazuje různé formy vlád, od monarchistické struktury, obě formy demokracie až po diktaturu opřenou o populismus a strašení neznámým. Než čistým sci-fi je film více jednoduchým sociálním komentářem, který ukazuje úskalí všech systémů, ale stejně má jasno v tom, že jeden z nich je jediný správný. Nemá moc význam pouštět se do disputace o tom, zda s ním lze souhlasit či nikoli, ale můžeme namítnout, že vykreslením postav si film ve svém ideologickém názoru trochu protiřečí.

Vývoj společnosti totiž ukazuje přes mřížku jedné generace, tedy prakticky jedné skladby postav, individualit s určitými vlastnostmi. K těm patří u většiny z nich sklon k podléhání očividné (a dokonce vyvrácené) lži a následná ochota k životu v totalitním režimu. Současně film dává těm samým postavám důvěru k životu v přímé demokracii, která funguje. Na jednu stranu se ty postavy nechávají lehce zmanipulovat během minuty, na druhou stranu jim máme věřit, že bude fungovat, budou-li o všem rozhodovat společně. V rámci metafory společnosti to může fungovat, v rámci vnitřních norem filmu je to přinejmenším zvláštní.