Ježek Sonic prohrává boj o sympatie s Robotnikem

Kultovní herní postavička čekala na první hranou filmovou adaptaci až příliš dlouho. Nehráči předlohy jej mohli poznat prostřednictvím mnoha animovaných seriálů, z nichž minimálně dva, oba s názvem Dobrodružství ježka Soníka, se vysílaly i v našich televizích. Fikční svět superrychlého ježka je podobně univerzální a tvárný jako fikční světy komiksových hrdinů, takže je vždy čistě na tvůrcích, jak Sonicovy osudy pojmou. Sonic tak může bavit diváky tím, jak v každé epizodě doběhne komicky zlého doktora Robotnika. Nebo může být hrdinou odboje proti totalitnímu režimu děsivého sociopata doktora Robotnika. Nebo se proměnit v hrdinu víceméně sitcomu, kde to nejvíce schytává věčný zoufalec a neoblíbený člen komunity doktor Robotnik. Se Sonicem toho jde dělat opravdu hodně.

Film zvolil způsob rodinné komedie a poučného příběhu o potřebě přátelství. Zároveň příběh přesunul z planety Mobius na planetu Zemi. Sonica (Ben Schwartz) přitom pojal jako dětskou postavu, hledající lidskou blízkost, a Robotnika jako zlého Jima Carreyho.  Obě postavy jsou propojeny vzájemnou paralelou – základní charakteristikou obou protihráčů je osamělost. Sonic se z ní snaží uniknout skrze stalkování dobrosrdečného šerifa Toma (James Marsden). Robotnikovi na první pohled stačí jeho ego a jakoukoli socializaci odmítá, byť tomu jeho jednání občas dost odporuje. Postavy tak mají skvělý základ k tomu, aby společně fungovaly a možná si vytvořily nějaký nosný vztah. Problém je v tom, jak se film popasoval s jejich vzájemnou interakcí. Stěžejní postavou filmu je policista Tom, který Sonicovi simuluje chybějící rodinu. Zároveň představuje nárazník pro obě postavy, takže oba hrdinové interagují víc s ním než spolu navzájem, což je trochu škoda. Tom zastává sice funkční roli prvku, přes který divák obě postavy poznává, ale zároveň na sebe přebírá většinu jejich konfliktu.

Konflikt je přitom rámovaný jako sebepoznávací cesta z bodu A do bodu B a zpět, při které Sonic objevuje nejen krásy naší planety, ale i sílu přátelství. Tu už si ale uvědomuje od začátku, takže vlastně neprodělává žádný vývoj.

Ježkova pouť Amerikou tak není žádným nosným příběhem, pouze záminkou pro sérii epizod, ve kterých různým způsobem hraje roli jeho rychlost. Film tak nejvíce sází právě na jejich vtipnost. A je to dost riskantní sázka. Ježek Sonic totiž používá nejčastější komediální klišé dětských filmů, které pobaví hlavně ty nejmenší. Většina humoru pak plyne hlavně z toho, že Sonic dělá rošťárny, protože je to prostě Sonic. Víc nám nenabízí.

Mnohem zajímavější postavou je doktor Robotnik, jenž svou vlastní bolest ze samoty maskuje egoismem a urážením svého oddaného pobočníka. Stejně tak je zábavný svou všestrannou genialitou na hranici šílenství, na kterou skvěle sedí klasická kreace Jima Carreyho. Jeho scény jsou na celém filmu zdaleka nejzábavnější, přestože se jeho styl komiky od devadesátých let prakticky téměř nezměnil. Jeho pasáže jsou zároveň komplexnější – dětem stačí ke štěstí jeho styl, dospělého diváka může zaujmout způsob, jakým je jeho postava napsaná a jeho kreace. Podobně, jako tomu bylo v trailerech, si Jim Carrey zabírá celý film pro sebe. Jestli to stačí na to, aby byl z Ježka Sonica lepší film, už je jiná otázka.