Matrix Ressurections – Fanouškovský Matrix

Trilogie Matrix je jednou z nejzásadnějších prací přelomu milénia. Je to jedna z těch sérií, na níž vyrostla celá jedna generace a na níž navázala filmová stylistika. Sestry Wachowské odvyprávěly vrstevnatý příběh, který se zapsal mezi nejvýznamnější počiny kinematografie. Oznámení čtvrtého filmu vzneslo otázku, zda se bude jednat o další filmovou revoluci, nebo film dopadne o dost hůř. Film ale vybírá třetí možnost.

Původní Matrix definoval především svou dobu, a těžko se vracet ke stylu, který v té době zůstal, zároveň se těžko hledá posun ve filmové formě. Matrix Ressurections zaplňuje některá volná místa, která zanechal Matrix Revolutions. Jak se ale k látce vrátit a nevylámat si zuby? Dát oblíbeným postavám nějaký uspokojivější závěr a dát najevo, že do stejné řeky se zkrátka nevstupuje.

Hrdinové filmu se snaží jít po dvou liniích – řešení konfliktu se stroji a záchraně Neovy lásky Trinity. Oba hrdinové původní trilogie jsou totiž po dvaceti letech opět začleněni do virtuálního světa Matrixu. On jako vývojář počítačových her, jenž má za sebou úspěšnou videoherní trilogii Matrix, ona jako manželka a matka v neuspokojivé domácnosti. Vše se změní, když Neo dostane za úkol práci na čtvrtém dílu. První polovina filmu přitom vysvětluje, proč se těžko navazuje na starou poetiku – přizpůsobování se novým konvencím může být stejně slepá cesta, jako zůstávat v těch starých. Jakmile tedy začne vyprávění najíždět na známé koleje, uhne mimo jakékoli dráhy.

Neo se opět zaplétá do konfliktu lidí a strojů, ten je ale za prvé spíše na lokální úrovni, za druhé hrdinu sám o sobě moc nezajímá.  Osvobození lidské duše je pořád největší téma filmu, ale interpretované přes jiné schéma. Původní trilogie použila motiv osvobození mysli jako metaforu pro dospělost a sebeuvědomění, možnost vymanit se z neuspokojivé práce a vzepřít se vládnímu systému. Ressurections interpretuje podobnou revoltu na dvou úrovních. První je vymanění se z určité životní situace. Tentokrát to ale není vzpoura proti autoritám, despotickým šéfům a totalitní vládě, ale změna zavedeného života, konvencí, kterým se lidé obvykle podřizují dobrovolně.

Osvobození se od Matrixu zde znamená zkrátka najít vůli změnit svůj život a svůj životní styl podřídit vlastním tužbám a ne očekávání okolí. Druhou úrovní je vzpoura proti očekávání fanoušků, diváků, kteří od filmu předem očekávají určitou šablonu. Vyprávění filmu připravují hrdinovi situace, které divák znalý předchozích tří filmů poznává a očekává určité vzorce vývoje. Neo ovšem všechny tyto vzorce podvrací, protože má jiný cíl, než ostatní postavy.

Zároveň není po dvaceti letech v nevědomí zrovna na vrcholu sil. Všechny situace, ve kterých chce fanoušek vidět Nea, se odehrávají dost jinak, a vzhledem k tomu, jak výmluvná byla první polovina snímku ohledně názoru tvůrců na pokračování velkých franšíz, si takhle tvůrci hrají s diváckými očekáváními záměrně. Představili vzorec, který se postavy zoufale pokoušejí nenaplnit, a tím vytvořili příběh s vrstevnatým vyprávěním. Co může být lepší paralelou pro vzdorování Matrixu, než vzdorování diváckým očekáváním?