Captain Marvel se prohnala kinosálem a kromě standardně dobře natočené marvelovky přinesla i něco, co může komiksovým fandům trochu srazit čelist, a sice jednu výraznou změnu oproti předloze. Jaká změna to je, to si zjistěte sami v kině. Důležité je, že tyto změny Marvel používá jako důležitý trumf poměrně často. A nejen Marvel. Spousta superhrdinských adaptací přišla s něčím, co v původní látce změnila a co zásadně ovlivnilo nejen rytmus a styl příběhu, ale i vnímání samotné látky novými fanoušky. Podívejme se nyní na některé komiksové filmy, jejichž hrdinové si na plátně počínali trochu jinak, než na stránkách sešitů.
X-Men (2000)
První X-Meni přinesl oproti komiksu hodně změn. Od vzhledu drsňáka Wolverina, jenž je v komiksu šeredným, podsaditým zakrslíkem a ve filmu ho hraje Hugh Jackman, až po střídmé kostýmy titulních hrdinů. Komiksoví X-Meni jsou totiž bezmála typičtí marvelovští superhrdinové šedesátých let, se vším, co k tomu patří. Každá postava má svůj vlastní, pestrobarevný kostým, tým jako takový požívá popularitu veřejnosti a těší se ze spolupráce s policií. V podstatě si v komiksech počínali dost podobně jako Avengers.
Režisér Bryan Singer ale přinesl do vznikajícího filmu zcela novou vizi, která je od velkolepých dobrodružství hodně vzdálená. Rozhodl se hrdinné mutanty pojmout dost intimně a zaměřit se na jejich vnitřní konflikty a motivace. X-Men tak nejsou opěvovanými superhrdiny, ale skupinou společenských vyvrhelů, kteří se snaží především ubránit před nepřátelským světem. S tím souvisí i střídmý design kostýmů, jež jsou na rozdíl od těch komiksových tmavé a sjednocené. V modelech komiksových kostýmů vypadali herci podle Singera spíš „jako roztleskávačky nebo Strážci vesmíru.“ Tento svěží a na svou dobu odvážný koncept nakonec změnil tvář superhrdinského filmu a zapříčinil tak vznik spousty skvělých psychologických a vážněji pojatých komiksovek, jako například…
Spider-Man (2002)
Už v komiksech byl Peter Parker velkou inovací sám o sobě. Na rozdíl od sošných, sebevědomých a dokonalých kolegů byl Spider-Man v podstatě neurotik s nízkou sebedůvěrou, vnitřními pochybnostmi a komplikovaným osobním životem, který musel navíc obětovat svému superhrdinskému já. Spider-Man byl ale především hrdinou, se kterým se mohl čtenář identifikovat, než aby k němu musel vzhlížet. Pro komiksový superhrdinský film, jak ho nastavili Singerovi X-Men, ideální látka. I tak tu bylo ale něco, co bylo oproti komiksu potřeba upravit.
Komiksový Spider-Man je totiž tak trochu génius a nadšený vědec, který si sám vyrábí svou pavučinu. To mělo pro film dvě úskalí – jednak by to mohlo zdržet tempo příběhu, za druhé se s géniem, vyrábějícím si vystřelující pavučinu, hůř identifikuje. Pavučina filmového Spider-Mana má tedy organický původ a vystřeluje mu přímo ze zápěstí. Je z něho sice trochu zrůda jako z filmu Davida Cronenberga, ale zase z něho může být o něco obyčejnější kluk. Tento motiv navíc pronikl i do komiksu. Jeden čas tak užíval organickou pavučinu i komiksový Spider-Man, v současnosti organickou pavučinu využívá i superhrdinka Silk, spolužačka Petera Parkera, již v ten samý den kousl tentýž radioaktivní pavouk.
Batman (1989)
Osmdesátková pecka Tima Burtona se dost vymyká standardům, jaké dnešní superhrdinské filmy mají. Film posouvají dopředu aktivity Jokera a protireakce Batmana, jak to u podobných filmů bývá Trik je ale v tom, jak je na postavy napojený divák. V podstatě sledujeme dvě postupně se slučující linie – vývoj Jokera od řadového mafiána až po nejslavnějšího komiksového zloducha a pronikání reportérky Vicky Vale do duše záhadného Bruce Waynea i pod masku Batmana. Zatímco Jokera známe v podstatě od začátku a vždy hned víme, co se děje v jeho hlavě, Batman/Bruce Wayne zůstává záhadnou postavou, o které se vše podstatné dovídáme až zpětně. Nikdy se nedozvíme, jak se stal Batmanem, a o tom, že mu kdysi kdosi zabil rodiče, nám dvouhodinový film řekne až v 82. minutě. A až těsně před klimaxem se dozvíme, že právě Joker byl tím lupičem, který popravil Thomase a Marthu Waynovy.
Konflikt Jokera a Batmana byl v komiksech vždy trochu osobní, a to především díky tomu, jak časté a stále vyhrocenější jejich střety byly. Vykreslit na ploše filmu, jakým je Batman, takovou osobní rovinu nejspíš nepůsobilo jako lehký úkol. Jako nejsnadnější cesta, jak obě postavy pořádně znepřátelit, byla poměrně zásadní úprava ve fikčním světě. Zatímco v komiksech tedy Batman osiřel vinou zlodějíčka Joea Chilla, Burtonův Bruce Wayne vděčí za svůj přerod v temného rytíře svému ikonickému nepříteli. Ten zase na oplátku vděčí Batmanovi za svou proměnu v Jokera, takže kromě umocnění vztahu obou protagonistů pracuje film s krásným zacyklujícím motivem – hrdina a padouch nemůžou existovat jeden bez druhého.
Sebevražedný oddíl (2016)
Nebylo to zdaleka naposledy, co se Jokerova mytologie pro film trochu upravila. Ve filmu Sebevražedný oddíl je jednou z hlavních postav Harleen Quinzel alias Harley Quinn, Jokerova milenka i parťačka ve zločinu. Harley byla změnou sama o sobě, protože ji do Batmanova světa přidal až výtečný animovaný seriál Batman: The Animated Series. A byla to tak zajímavá postava, že se stala součástí i komiksového světa. Podivný vztah mezi Jokerem a Harley nejvýznamněji ilustruje epizoda (později zadaptována pro komiks) s názvem Mad Love. Ta odhalila, že zatímco Harley svého milence bezvýhradně zbožňuje, Joker k ní jako správný sociopat prakticky nechová žádné city, a tak nemá problém ji pořádně zmlátit nebo se ji bez mrknutí oka pokusit zabít. Kdykoli ji ale zase potřebuje, stačí jeden milostný dopis a Harley mu opět leží u nohou. Epizoda jako taková patří k těm nejznepokojivějším z celého seriálu. Tahle rovina vztahu obou padouchů ale jakoby neexistovala v Sebevražedném oddílu. Joker a Harley vystupují jako zamilovaný pár a Joker dokonce zavraždí gangstera, jenž o Harley utrousí sexistickou poznámku. Jedna celá linie filmu sleduje právě Jokera, snažícího se Harley osvobodit. Film si z nějakého důvodu získal vlastní fandom a jeho fanoušci občas rádi sdílejí Jokera a Harley jako obraz dokonalé, divoké lásky. A to by si člověk myslel, že dnešní doba domácím násilníkům nepřeje…
Hellboy (2004)
První filmová adaptace Hellboye udělala oproti komiksu tolik změn, že prakticky zůstal jen vzhled postav, které se nějakou náhodou jmenovaly stejně jako v komiksu. Jednou z nejzásadnějších změn je tón filmu, který je v podstatě fantasy komedií. Dobrodružství komiksového Hellboye byla temnými horory, ve kterých se odrážela inspirace díly H. P. Lovecrafta nebo Clivea Barkera. Hellboy v nich není puberťák s tělem padesátiletého čerta, ale vyšetřovatel z tradic drsné školy, jenž čelí nadpřirozeným hrůzám s ledovým klidem. Filmová adaptace připomíná spíš bizarnější verzi Mužů v černém.
Muži v černém (1997)
Tahle rozpustilá sci-fi komedie samozřejmě také není v původní komiksové podobě tak veselá. Třebaže filmoví fanoušci mají organizaci MiB zafixovanou jako de facto imigrační úřad pro mimozemšťany bez planety, její komiksový protějšek z nakladatelství Marvel se zabýval vyšetřováním paranormálních jevů všeho druhu. Kromě mimozemšťanů tak agenti bojovali také třeba s démony. A protože komiksoví muži v černém neměli neuralizér, který by náhodným svědkům mazal paměť, bylo v komiksu třeba vymazat celé svědky.
Watchmen (2008)
Filmový přepis hypnotického anti-superhrdinského nářezu Alana Moorea je v tomto směru trochu ošidný. Na první pohled se jedná o nebývale věrnou adaptaci, kde je změn naprosté minimum, navíc jsou to změny víceméně kosmetické. Na druhý pohled ale ambiciózní spektákl Zacka Snydera zásadně mění vyznění daného fikčního světa, a tím otupuje jednu zásadní vrstvu komiksu. Filmoví Strážci jsou násilničtí, narušení a nevyrovnaní. Pořád ale fungují jako hodně cool superhrdinové, ovládající bojové umění, nosící fakt dobře vypadající kostýmy a pyšnící se atletickou postavou. V komiksu byli ale téměř všichni superhrdinové loseři, kteří si po pár letech slávy začali sami uvědomovat, jak jsou jejich kostýmy trapné. Asi jako kdyby se Batman jednou podíval do zrcadla a uviděl v něm chlápka v kostýmu Adama Westa. Sůva, jehož ve filmu hrál fyzicky atraktivní Patrick Wilson, má v komiksu problémy s nadváhou. Superhrdinství má samotné jako takové ve filmu docela přijatelný původ, odpovídající standardnímu komiksovému filmu.
Původní komiks v tomhle ale trošku víc reflektuje vlastní žánr – jeho hrdinové začali mlátit zločince oděni v kostýmech, protože vyrostli na superhrdinských komiksech a pulpové literatuře. Postavy Watchmen jsou do jednoho zoufalí trapáci, kteří se snaží vystavět svůj ideální komiksový svět ve skutečném světě, a díky tomu tam logicky tím spíš nezapadají. Filmoví Watchmen jsou superhrdiny ve světě, kde mají superhrdinové pevné místo. Při čtení komiksu je pochopitelná nenávist ze strany veřejnosti a celkově je patrné nebezpečí i trapnost celého fenoménu. Zároveň komiks odpovídá na otázku, proč superhrdinové v reálném světě neexistují. Oproti tomu film diváky celkem tendenčně nutí fandit superhrdinům, kteří se ocitli v nepříznivé době.
Želvy ninja (obecně)
Zmutované plazy známe především z osmdesátkového animovaného seriálu, od kterého se odvodily další seriály a filmy. Rozpustilost a lehký tón, který franšízu od osmdesátých let provází, nemá ale pranic společného s původním komiksem. Drsný undergroundový komiks vznikl dílem jako parodie na Daredevila, dílem jako parodie na New Mutants a vůbec první sešit odhaluje, že mistr Tříska vycvičil želváky za jediným účelem – k vykonání pomsty na jeho odvěkém nepříteli Trhačovi, který následně zemře hned na konci prvního čísla. Želváci samotní jsou pak relativně drsní chlapíci, kteří se moc neohlížejí na vedlejší ztráty.
Constantine (2005)
Slavný komiksový mág v komiksech rozjel trend „okultního detektiva“ a v podstatě mu tak nepřímo vděčí za existenci třeba i Hellboy. Poprvé se objevil jako vedlejší postava v Bažináčovi, jehož toho času psal Alan Moore, sám dle svých slov praktikující magii. Od té doby se Constantine ve svých komiksech potýká s nejrůznějšími démony, starými božstvy a dalšími chuťovkami, patřícími k hororovému žánru. Bylo otázkou času, než se této látky chopí Hollywood. Kromě zásadní změny vizáže, vzniklé obsazením Keanu Reevese do hlavní role, Constantinea ve filmu potkala amerikanizace se vším všudy. Kromě přemístění Angličana do L. A. zmizela z látky rozmanitost okultismu a Constantineův svět se zjednodušil na křesťanské motivy. S národností změnil i výslovnost svého jména. Zatímco původní, anglická výslovnost jeho příjmení by měla znít jako Konstentajn, jeho filmový americký protějšek se vyslovuje Konstantýn. Tato výslovnost pronikla do ostatních adaptací, včetně televizního seriálu ze světa Arrowverse, kde je Constantine opět Angličanem.
Superman
Muž z oceli prošel ve svých adaptacích zásadními změnami. Tou nejzásadnější byla schopnost létat. Superman uměl v komiksech hodně věcí, co se ale nejvíce blížilo létání, byla dovednost skočit tak vysoko, že přeskočí mrakodrap. Schopnost létat přidal až animovaný seriál ze čtyřicátých let. Na tyto počátky částečně navázal Snyderův Muž z oceli, kde se Superman učí zpočátku létat právě mocným skákáním do oblak.
Zaujal ťa tento článok? Staň sa fanúšikom našej facebookovej stránky a buď pravidelne informovaný o všetkých novinkách. A ak chceš nahliadnuť do zákulisia, sleduj nás na Instagrame.