Jan Žižka ve vleku dějin – recenze

Čím více se blížila premiéra Jana Žižky, tím ostřeji se polarizovala očekávání. Jak se film ocitl v kinech, objevovaly se spíše negativní reakce, od posměchu po čisté znechucení. Nabízelo se srovnávání s jinými historickými díly, připomínala se slavná trilogie Otakara Vávry, objevila se pohoršení nad nedodržením historických reálií. Rozhořčovat se ale nad těmito problémy u filmu Petra Jákla je v nejlepším případě nerozumné. Jáklův první film byl o skutečně žijícím muži, odsouzeném za dvojnásobnou vraždu. Ve svém filmu ho staví do heroických akčních scén, které připomínají filmy Johna Woo, snímky s Jasonem Bournem nebo devadesátkové uprchlické thrillery. Jeho druhý film byl duchařský horor, navázaný na skutečný příklad kanibalismu.

Petr Jákl zkrátka točí filmy, v nichž spojuje západní žánrové potěšení s reáliemi, které známe z evropského, případně rovnou českého prostředí. Chtít po jeho filmech historickou akurátnost je po těchto dvou zkušenostech čiré šílenství, k Janu Žižkovi je potřeba připojit zcela jiná očekávání. Už trailery naznačovaly, že spíše než historickým velkofilmem a vzletech a pádech vojevůdce v průběhu let bude film spíš do středověku zasazeným akčňákem, ukotveným do omezeného časového úseku, a v tomto ohledu se na trailery dalo spolehnout.

Zdroj: IMDB

Žižku zde totiž poznáváme ještě jako obyčejného žoldáka, jenž se nechá najmout na únos sličné Kateřiny, neteře francouzského krále a snoubenky Jindřicha z Rožmberka. Únos, potažmo sama Kateřina, je klíčovým prvkem v rámci mocenských bojů v Evropě, a událost nutí do pohybu Rožmberka, krále Václava IV. i jeho bratra Zikmunda. Zároveň se Žižkova skupina zaplete s místní rezistencí a je jasné, že o akční scény nebude nouze. I když ale přistoupíme na Jáklovu hru a budeme film vnímat jako přiznanou žánrovou zábavu s postavami české historie, film má stále pár zásadních problémů, a to jak s akčními scénami, tak s vyprávěním i samotnými postavami.

Zdroj: IMDB

Film volí při akčních scénách relativně krátkou délku záběru a hodně střihů, díky čemuž sice souboje působí rychle, dravě a dynamicky, bohužel ale nepříliš přehledně. Není jednoduché držet během bitev krok a mít přehled, kdo zrovna podřezává koho. To značně komplikuje i skutečnost, že se během bitev málokdy mlátí jen dvě postavy, takže vidíme změť podobně oblečených postav, které se navzájem zabíjejí, ale nevíme, kdo zrovna zabíjí koho, kdo ke komu patří a jaký je vlastně výsledek situace. Z tohoto hlediska jsou nejatraktivnější scény, kdy s někým bojuje přímo Žižka, protože je poměrně dobře rozeznatelný, i tak je ale přes množství střihů náročné si akční scény s ním užít.Navíc je těžké fandit Žižkovi jako jednomu z protagonistů. Ty má film v zásadě dva.

První a důležitější protagonistkou je překvapivě Kateřina, která do značné míry ovlivňuje akce všech důležitých postav a řídí Žižkův vývoj. Na rozdíl od něj se vyvíjí v závislosti na okolním světě. Čím víc cestuje v nedobrovolném doprovodu Žižkovy družiny a poznává všeobecnou bídu, tím více se posouvá její povaha. Její úlohou je navíc posouvat i příběh. Její pozice i její akce nutí ostatní figury jednat. Každý významnější posun vyprávění je důsledkem toho, co se děje s Kateřinou, nebo co sama Kateřina udělá. Představuje bod, na který reagují všechny postavy a jímž se řídí. A to včetně Žižky, druhého protagonisty.

Zdroj: IMDB

Ten se vyvíjí dost jinak, než jak by diváci čekali. Příběh o Husitech je totiž obecně vnímán jako součást určitých velkých dějin. V tom kontextu je většinou chápán i Žižka jako postavu z dějin/Jiráska. Je vnímán jako hrdina, kterého motivují ty velké dějiny, útlak lidu a politická situace. Oproti tomu Jáklův Žižka v těch velkých dějinách jen existuje, a motivuje ho čistě osobní rovina – ztráta někoho blízkého nebo náklonnost ke Kateřině ho vybudí k akci, přičemž není jasné, jestli ho ty velké dějiny okolo byť jen zajímají, natož aby ho motivovaly.

Je to trochu nešťastné uchopení konfliktu, který si film na začátku vytyčil – představení Žižky jako otrlého a zkušeného žoldnéře, který si vůči okolnímu utrpení vypěstoval jistou imunitu, stále je ale potřeba jej postavit do čela rebelie a udělat z nedokonalého člověka nedotknutelný symbol. I když se ale hrdina k této pozici časem dopracuje, stále nás vyprávění příliš nepřesvědčí o tom, že si nechal narůst smysl pro altruismus. Místo toho nechá Žižku spoluutvářet velké dějiny čistě z pomsty za smrt někoho, na kom mu záleželo, nebo kvůli záchraně někoho, na kom mu záleží.

Zdroj: IMDB

Nikdy to ale nevypadá, že by mu nějak záleželo na okolním světě, takže jeho proměna v lidového hrdinu nepůsobí příliš uvěřitelně. Těžko lze fandit postavě, která jen reaguje na situace, navíc jen na ty, jež se ho bezprostředně osobně týkají. Navíc je ve vleku pohybu ostatních figur, které reagují víc na Kateřinu, než na něj. Spíš než silnou postavu z dějin a nějaký archetyp, který může být rozpoznatelný, působí jako standardní béčkový bijec.

V rámci celého filmu to zase tak nevadí, protože Jan Žižka je poměrně standardní béčkový film o tvrďákovi, který zabíjí padouchy. Dravá, byť nepřehledná akce dokáže zabavit, nepřesáhne ale rámec lehké žánrové zábavy a tak je třeba k němu přestupovat.

Filip Šula

Práce filmového nerda nikdy nekončí. Bohudík.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Solve : *
12 + 13 =