Jurský svět: Nadvláda neuvěřitelných náhod

Třetí díl Jurského světa a šestý celovečerní film franšízy Jurský park se tváří jako velkolepé finále celé dinosauří série. Snad proto uzavírá načaté linie, svádí dohromady postavy z filmů napříč érami jurských dobrodružství a pokouší se najít nějaký řád v uspořádání světa tak, jak ho nastavil předchozí film s podtitulem Zánik říše. Zároveň nabízí vrcholný souboj s ďábelským korporátem, jehož kořeny sahají až do prvního Jurského parku. Nadvláda tak poskytuje osvědčené řádění dinosaurů mezi lidmi, boj postav o holý život, chamtivost, jež se vymyká z rukou, ale i širší paletu žánrových vzorců.

První část filmu s honáky dinosaurů a únosem náhradní dcery odkazuje k westernové poetice, honička na Malt přímo cituje sérii s Jasonem Bournem a poslední akt je variací na známé vzorce jurských filmů. Zároveň se tvůrci snaží své fanoušky potěšit zařazením všech tří dospělých protagonistů prvního parku a vytvořit tak ultimátní fanservis. Problém je, že tvůrci nedokázali film napsat a natočit tak, aby tak zoufale nevypadal jako pokus o fanservis.

Většina scén je totiž variací na obdobné scény z předchozích dílů, ale místo toho, aby fungovaly samy o sobě, vyvolávají nostalgické vzpomínky na předchozí díly. Zároveň si při sledování těchto momentů klademe otázku, proč si místo Nadvlády raději nepustit některý z předešlých snímků, na něž Nadvláda odkazuje a které měly ty scény jednak dříve a jednak lépe. Tím hůř, že na tuto otázku lze těžko najít uspokojivou odpověď.

Variace scén by ani tak nevadila, pokud by ji tvůrci lépe odvyprávěli. Bohužel se film zdá sám o sobě bezradný v tom, jak postavy dostat z místa na místo a dát jim motivaci dělat to, co dělají. Obzvlášť bolestné je to ve chvílích, kdy se potkávají protagonisté z obou trilogií – a jedna úplně nová postava – a film nutně potřebuje, aby se sešli na jednom místě a rozhodli se spolupracovat. Body těchto setkávání jsou totiž dílem neuvěřitelných náhod.

Postava A se čirou shodou okolností zjeví zrovna tam, kde bojuje o život postava B, jíž by se docela zrovna hodila pomoc od postavy A. Postava A jí pomůže, protože je to asi lepší, než zírat do zdi. Je to smutnější, když se to děje ve scénách, kdy každá postava patří do jiné trilogie. Kompozice záběrů je totiž vedena tak, aby vyznělo ono setkání postav napříč trilogiemi, zvelebení momentu, kdy hrdinové vlastních filmů okupují jeden společný záběr. Je to snaha o podobný efekt jako v prvních Avengers, kde se poprvé setkají postavy samostatných filmů. V Nadvládě je ale bohužel vidět, jak film dává postavy dohromady záminkami tak odfláknutými, že mu sotva stojí za to mít vůbec nějakou zápletku.

Podobně smutně je nevyužitý motiv s dinosaury. Nadvláda totiž zřídkakdy zapojuje dinosaury do své kauzality. Platí povětšinou za občasnou dílčí překážku mezi akty, což by zase tolik nevadilo. Vyprávění ale vnadí na naplnění motivů, kterých se nedočkáme. Nové monstrum, gigantosaurus, dostává zpočátku předzvěst neporazitelného monstra, jako byl v prvním Parku tyranosaurus nebo v prvním a druhém Světě indominus rex. Ale zatímco tyranosaurus působil jako všudypřítomná hrozba a indominus byl v prvním Jurském světě aktivním vypočítavým padouchem a hybatelem děje, gigantosaurus je jen jedním z mnoha monster, které se filmem mihnou, a klimaktický závěrečný boj, upomínající právě na kulervoucí souboj dinosaurů z prvního Jurského světa, vyznívá hodně naprázdno. Bohužel stejně prázdně vyznívá i celá snaha tvůrců završit jedinečnou filmovou sérii.