Půlnoční nebe – Menší film, než se zdálo

Ambiciózní sci-fi George Clooneyho schytává negativní ohlasy ze všech stran. Je to tak špatné, jak se povídá?

Zemi postihla blíže neurčená katastrofa a planeta se poroučí do pekel. Jeden z posledních lidí na světě, vědec Augustin (George Clooney) zůstává na opuštěné polární stanici a pokouší se varovat expedici navracející se ze vzdáleného měsíce Jupitera, jejíž posádka o situaci na Zemi nic netuší.

Film nadále sledujeme ve dvou rovinách. V jedné se Augustine snaží na Antarktidě najít vhodné místo, odkud lze posádku vesmírné lodi kontaktovat, ve druhé jde o samu strastiplnou pouť posádky. Obě roviny k sobě staví paralely, kdy souběžně rozvíjejí podobné dramatické oblouky. Paralely jsou ale jen narativní, v tom smyslu, že Augustina i astronauty potkávají ve stejnou chvíli podobné situace. Třebaže Augustina a astronauty tematicky spojuje vágně pojatý motiv rodiny, jejich cíle a motivace jsou odlišné, a tak vyznívají načrtnuté paralely mezi oběma rovinami jen povrchně.

Stejně tak zmíněné téma rodiny. U řady postav je to jejich jediná definující charakteristika. Jejich vztah k rodině nebo k rodinným hodnotám obecně je často to jediné, co se o nich dozvíme. U některých funguje jako příčinná motivace pro to, co dělají, ale nedává jim dostatečnou psychologickou motivaci.

Motivace postav jsou jasně rozdané, ale nesledují žádný osobnostní vývoj. Postavy v obou rovinách zkrátka putují z A do B bez většího vývoje, takže se vyprávění může více soustředit na překážky, které je potkají. Nicméně překážky jsou ve filmu poměrně rychle a nenapínavě odbyté, jako by se film chtěl víc soustředit na to psychologické drama, které ale ve výsledku nenabízí.

Půlnoční nebe je spíš takový ten malý komorní film, kde si hlavní postava urovnává vlastní životní rest, okořeněný komorní space operou. Můžete si jím zpříjemnit odpoledne, je ale daleko od norem áčkové produkce.